Banda Bassotti - Stalingrado

paráda pohonil jsem

pekny ali

ALiho popisek a koment rychle zkopírujte a pošlete 3x svému příteli, nebo do 3 dnů dostanete mozkovou obrnu…

BB znám,kamoši to poslouchali,ale co je milionkrát lepší,tak je ERODE-TIEMPO CHE NON RITORNA-tam je taky vál stalingrado,ale paráda jak prase-celá fošna je super!!!http://www.youtube.com/watch?v=wpl7OAYFWsQ tady je dokonce celá ta fošna-stalingrado začíná 38:01

Kurva Bljať .

a sakra.

Rozhovor Haló novin s Tamarou Galyninou, místopředsedkyní občanského sdružení Ostravský ruský dům, členkou Koordinační rady ruských krajanů v ČR V Ostravě se připravujete na oslavy události světového významu - 70. výročí vítězného ukončení Stalingradské bitvy, které připadá na dnešek. Jak tato událost zasáhla do vašeho života? Ty nejhrůznější dny, dny bitvy samotné, kdy má vlast sváděla boj na život a na smrt s německými fašisty, jsem strávila 50 kilometrů od Stalingradu. Nejsem tedy členkou organizace Děti válečného Stalingradu, která sdružuje ještě žijící "děti", jež prožily Stalingradskou bitvu přímo ve městě. Přesto, jak se blížilo kulaté výročí této bitvy, která znamenala velký předěl v průběhu Velké vlastenecké války, ale i celé druhé světové války, se mi začaly v paměti vybavovat obrázky z mého stalingradského dětství. I mne se tyto události bezprostředně dotýkají. Jak žila vaše rodina před přepadením Sovětského svazu fašistickým Německem? Před válkou naše rodina bydlela ve Stalingradu, v domě přímo na volžském břehu. Hned za plotem začínalo písečné pobřeží, které bylo v roce 1941 doslova zavaleno uprchlíky z Ukrajiny, jež sem zavála válka. Každé ráno děti z našeho nádvoří utíkaly za uprchlíky. Byli mezi nimi starci, ženy a děti. Jejich mluva byla zvláštní, zajímavá, a oblečení také - vyšívané ukrajinské halenky a vestičky. Moje babička a ostatní sousedé jim vždy po nás posílali aspoň nějaké teplé jídlo, vesměs kaši. Těsně před začátkem fašistického útoku na Stalingrad, v létě roku 1942, nás převezli trajektem na druhý břeh. Ze Stalingradu evakuovali rodiny vojáků, kteří bojovali na frontě. Nalodili jsme se tedy s babičkou, bratrancem a dvěma dětmi od známých - na tuto naši skupinu si pamatuji. Jinak to byly tisíce lidí. Seděli jsme na podlaze paluby zcela přeplněné lidmi. Vybavuji si, že jsme se, my děti, nemohly dostat k jiným dětem, protože i v té rozechvělé chvíli - kdy jsme nemohly domyslet, co se děje - jsme si s nimi chtěly hrát. Potřebovali jsme se dopravit do malého městečka Leninsk, kde jsme měli známé. Cestovali jsme "stopem" na koňských povozech, až jsme se konečně dostali do cíle. Známí nám poskytli azyl. Jak jste to jako malá dívenka prožívala? Po večerech jsem brečela steskem po rodičích. Tatínek byl na frontě a maminka zůstala ve Stalingradu, aby tam mohla pomáhat při zřizování polních nemocnic a pak v nich také jako zdravotnice pracovala. Až k Leninsku se fašisté neprobili. Město se mi zdálo pohádkovým, protože se v něm zachovaly historické budovy, které se mi jevily jako paláce z pohádek. Město se stalo vojenskou a potravinovou základnou pro Stalingrad; bratranec pracoval na sýpkách a nosil v kapsách slunečnicová semínka. To nás zachránilo. V Leninsku bylo více než dvacet vojenských nemocnic, kam vozili raněné ze Stalingradu. Jednu skupinu doprovázela i moje maminka. Když jsme se setkaly, brečely jsme štěstím... Setkala jste se i s otcem? Ano, tatínek se vrátil z fronty po částečném vyléčení ze zranění v jarních měsících roku 1943. Byl z armády uvolněn jako válečný invalida. Pak jsme se všichni vrátili domů, do našeho rodného města. Žel, na následky zranění pak tatínek po letech náhle zemřel. Jak vypadal Stalingrad po bitvě? Celé město bylo v troskách, což si střední a mladá generace dokáže představit již jen z fotografií či filmů. Většina obyvatel Stalingradu bydlela ve sklepích pod zničenými domy nebo v zemljankách. Tatínek dostal pokoj v rozbitém třípodlažním domě, v němž se zázrakem zachoval jeden ze tří vchodů. Chyběla okna a dveře, rodiče na ně natahovali přikrývky a staré hadry. Chodili jsme po zkroucené

ZPĚV LÁSKY KE STALINGRADU (úryvek z básně Pabla Nerudy) (....) Jen vydrž, vytrvej, ty metropole slávy! Ze země španělské krev prolitá se zvedá a znova bouří se Španělskem zaprodaným. Španěl se v duchu ptá u stěny popraviště, zda žije Stalingrad, zda boj hřmí v Stalingradě. A v každém žaláři je řetěz černých očí, očí, jež jménem tvým své kobky propalují. A tvými padlými Španělsko zachvívá se. Vždyť tys mu podával svou duši, Stalingrade, když reky rodilo, jak ty je nyní rodíš. Španělsko dobře zná břemeno osamění, jak tys je poznal dnes, planoucí Stalingrade. Španělsko rozrylo zem krvavými nehty, když Paříž hezounká hýřila rozmařile, Španělsko cedilo krev z nesmírného lůna, zatím co Londýn jen čekal a prohrabával svůj trávník zelený, jezírko s labutěmi. Dnes už to také znáš, ty vzdorující panno, dnes, Rusi, také znáš chlad krutých osamění. Zatím co granáty tvé srdce rozbíjejí, zatím co štírů mrak zločinem, vraždou, jedy k tvým leze útrobám hryzat tě, Stalingrade, tančí si Nový York a Londýn medituje. A já dím: naplivat! Mé srdce neunese víc tíhy. Nemohou víc naše srdce snášet. Nemohou dýchat víc v tom světě odlidštěném, jenž dává umírat hrdinům osamělým. Je padnout necháte? Pak na vás padne rána. Je padnout necháte? Či chcete, aby život prchal jen do hrobu a úsměv ryzích mužů byl setřen latrínou a smazán kalvárií? Kde máte odpověď? Či málo mrtvol máte? Či chcete mrtvých víc tam na východní frontě, až by vám zakryli nebesa vaše chladná? Leč pak nic nezbude pro vás než peklo hrůzy. Svět je už unaven tím drobným udatenstvím vojsk hrdých spojenců, jak hlásí Madagaskar, že slavně pobila pět tuctů žlutých opic. Svět už je unaven stařeckým sněmováním, kterému předsedá ještě muž s parapletem. Ach, proč jen nemůžem, ty město Stalingrade, přispěchat k hradbám tvým, proč nás jen dálky dělí: Jsme zde, my z Mexika, jsme zde, my Indiáni, jsme zde, my Chilané, jsme zde, my z Uruguaye, jsme muži dychtící a jsou nás miliony. Jsme už též spříznění na štěstí u nás doma, však ještě nemůžem k tvým branám přijít, matko. Ty, země hořící, vytrvej v boji do dne, kdy přijdem za tebou, rudoši ztroskotaní, dotknout se polibkem tvých hradeb nesmrtelných, polibkem synáčků, již nepřestali doufat. Na druhou frontu dál čekáme, Stalingrade! Ty ale nepadneš, i když tě oheň sžírá a ocel řeřavá dnem nocí v tobě ryje. I kdybys zahynul, neumřeš, Stalingrade! Protože muži tví se stali nesmrtelní, svůj musí svádět boj tam, kde jsou žatvou smrti, dokud se nezmocníš vítězství pěstmi svými. I když tvé ruce jsou znaveny dlouhou křečí, jsou jiné ruce zas, rudochů ruce rudé, do světa rozsejí prach hrdinů tvých padlých, aby jen símě tvé vzklíčilo v každé zemi.