Nahlášení komentáře

Obsah: 57900 - "Banda Bassotti - Stalingrado"

Komentář: "Rozhovor Haló novin s Tamarou Galyninou, místopředsedkyní občanského sdružení Ostravský ruský dům, členkou Koordinační rady ruských krajanů v ČR\n\nV Ostravě se připravujete na oslavy události světového významu - 70. výročí vítězného ukončení Stalingradské bitvy, které připadá na dnešek. Jak tato událost zasáhla do vašeho života?\n\nTy nejhrůznější dny, dny bitvy samotné, kdy má vlast sváděla boj na život a na smrt s německými fašisty, jsem strávila 50 kilometrů od Stalingradu. Nejsem tedy členkou organizace Děti válečného Stalingradu, která sdružuje ještě žijící "děti", jež prožily Stalingradskou bitvu přímo ve městě. Přesto, jak se blížilo kulaté výročí této bitvy, která znamenala velký předěl v průběhu Velké vlastenecké války, ale i celé druhé světové války, se mi začaly v paměti vybavovat obrázky z mého stalingradského dětství. I mne se tyto události bezprostředně dotýkají.\nJak žila vaše rodina před přepadením Sovětského svazu fašistickým Německem?\n\nPřed válkou naše rodina bydlela ve Stalingradu, v domě přímo na volžském břehu. Hned za plotem začínalo písečné pobřeží, které bylo v roce 1941 doslova zavaleno uprchlíky z Ukrajiny, jež sem zavála válka. Každé ráno děti z našeho nádvoří utíkaly za uprchlíky. Byli mezi nimi starci, ženy a děti. Jejich mluva byla zvláštní, zajímavá, a oblečení také - vyšívané ukrajinské halenky a vestičky. Moje babička a ostatní sousedé jim vždy po nás posílali aspoň nějaké teplé jídlo, vesměs kaši.\n\nTěsně před začátkem fašistického útoku na Stalingrad, v létě roku 1942, nás převezli trajektem na druhý břeh. Ze Stalingradu evakuovali rodiny vojáků, kteří bojovali na frontě. Nalodili jsme se tedy s babičkou, bratrancem a dvěma dětmi od známých - na tuto naši skupinu si pamatuji. Jinak to byly tisíce lidí. Seděli jsme na podlaze paluby zcela přeplněné lidmi. Vybavuji si, že jsme se, my děti, nemohly dostat k jiným dětem, protože i v té rozechvělé chvíli - kdy jsme nemohly domyslet, co se děje - jsme si s nimi chtěly hrát.\n\nPotřebovali jsme se dopravit do malého městečka Leninsk, kde jsme měli známé. Cestovali jsme "stopem" na koňských povozech, až jsme se konečně dostali do cíle. Známí nám poskytli azyl.\n\n\nJak jste to jako malá dívenka prožívala?\n\nPo večerech jsem brečela steskem po rodičích. Tatínek byl na frontě a maminka zůstala ve Stalingradu, aby tam mohla pomáhat při zřizování polních nemocnic a pak v nich také jako zdravotnice pracovala. Až k Leninsku se fašisté neprobili. Město se mi zdálo pohádkovým, protože se v něm zachovaly historické budovy, které se mi jevily jako paláce z pohádek.\n\nMěsto se stalo vojenskou a potravinovou základnou pro Stalingrad; bratranec pracoval na sýpkách a nosil v kapsách slunečnicová semínka. To nás zachránilo. V Leninsku bylo více než dvacet vojenských nemocnic, kam vozili raněné ze Stalingradu. Jednu skupinu doprovázela i moje maminka. Když jsme se setkaly, brečely jsme štěstím...\n\n\nSetkala jste se i s otcem?\n\nAno, tatínek se vrátil z fronty po částečném vyléčení ze zranění v jarních měsících roku 1943. Byl z armády uvolněn jako válečný invalida. Pak jsme se všichni vrátili domů, do našeho rodného města. Žel, na následky zranění pak tatínek po letech náhle zemřel.\n\n\nJak vypadal Stalingrad po bitvě?\n\nCelé město bylo v troskách, což si střední a mladá generace dokáže představit již jen z fotografií či filmů. Většina obyvatel Stalingradu bydlela ve sklepích pod zničenými domy nebo v zemljankách. Tatínek dostal pokoj v rozbitém třípodlažním domě, v němž se zázrakem zachoval jeden ze tří vchodů. Chyběla okna a dveře, rodiče na ně natahovali přikrývky a staré hadry.\n\nChodili jsme po zkroucené"