Ó Luno, v sametovém hávu mraků oděna, tys magickým průvodcem mým v lese do ponuré temnoty utopeném. Jsi mojí záchranou i zhoubou, jsi láskou i nenávistí v duši mé hluboce zarytou, jsi veškerým mým Já po tuhle noc jedinou. Jen pro tuhle jedinou noc já podlehl vábení Tvému. Uhrančivý svit Tvůj plní mé...

Tak nám opět udeřily třeskuté mrazy, což nemohlo ponechati moji duševně rozervanou existanci chladnou, a tak jsem opět podlehl vábení pokojné tmy, těm opojným chvílím prožitků všeobjímající nicoty a zmaru v nekonečné hloubi černočerného lesa, bezcílně bloudě v širavých dálavách chladem sevřeného hvo...