Hora mrtvých

Rok s rokem se sešel a dnes je tomu 55 let, co si Hora mrtvých ponechala životy devíti mladých lidí. Na konci ledna 1959 se desetičlenná skupina lyžařů vydala na pochod, jehož cílem byl průchod úseku hřbetu Pojasovyj kámen, s výstupem na hory Otorten a Ojko-Čakur. Ve skupině byla dvě děvčata a osm chlapců. Pět studentů, tři mladí inženýři a instruktor jedné turistické základny. Vedoucím byl student 5. ročníku Igor Djatlov, zkušený turista a velmi nadaný student. V překladu je Ortorten Hora mrtvých mužů, které se vyhýbají domorodí lidé. 28. ledna se desetičlenná skupina vydává na svou první a zároveň poslední cestu na horu Otorten. Všech deset lidí se vypravilo s velikým elánem zdolat horu mrtvých. Již druhý den zaskočí smělou skupinu turistů problémy jednoho člena skupiny. Jurij Judin je na tom zdravotně špatně a další stoupání je pro něj nepřípustné. Proto se vrací jako první a jediný živý, zpět do vesnice. Zbývajících devět členů postupuje dle stanoveného plánu dál bez problémů. Dne 31. ledna dorazí na místo, kde měli začít slaňovat a lézt na horu. Přebytečné potraviny uložily v lesnatém údolí pro zpáteční cestu. Dále postupovali lesnatým průsmykem, avšak 1. února se nečekaně zhoršily povětrnostní podmínky a viditelnost byla takřka nulová. Proto Djatlov se rozhodl utábořit na svahu hory Cholat Sjachl. V tu chvíli to byla jediná rozumná možnost bez riskování životů ostatních členů. Tento krok byl ale osudný a pro skupinu smrtelný. 12. února měla být skupina zpět a poslat telegram do Sverdlovska. Ale výprava se ze zimní tajgy nevrátila. Začalo hledání. 25. února záchranáři našli stany zpola zasypané sněhem, rozřezané na několika místech na horském svahu hory se zlověstným názvem Cholatčachl. Ale bez lidí. Boty, část teplého oblečení, peníze a doklady byly ponechány na místě. Podle denního záznamu skupiny bylo zjištěno: v pořádku zde pobývali ještě večer 1. února. 26. února 1959, o půl kilometru níže, na svahu pod velkým cedrem záchranáři klopýtli o tělo Jurije Dorošenka a Georgie Krivoniščenka s popáleninami na rukou a nohou. Oba byli svlečení do spodního prádla. V blízkosti byly pozůstatky táboráku. Do pátého března byla pod sněhem nalezena těla Igora Djatlova, Ziny Kolmogorové a Rustema Slobodina. Byli bez vnějšího oblečení a obuvi (pouze Slobodin měl jednu válenku.). Leželi na linii stan – cedr, hlavou směrem ke stanu. Slobodin měl poraněnou lebku. Všichni měli „drobné odřeniny na obličeji a odkrytých místech rukou.“ Zbývající čtyři se podařilo najít až na začátku května pod dvoumetrovou vrstvou sněhu ještě asi 70 metrů od cedru, kde leželi Dorošenko a Krivoniščenko. Ludmila Dubininová klečela na kolenou, zabořená obličejem do stráně u malého vodopádu. Neměla jazyk, měla 6 zlomených žeber na levé straně, čtyři na pravé, ránu na stehně, krvácela z hrudníku. Nikolaj Tibo-Briňol ležel v potoce (měl zlomené kosti a zlomeninu lebky, s ranou na levém rameni). Těla Alexandra Zolotareva a Alexandra Kolevatova zachránci našli také zde, na břehu. První měl šest zlomených žeber napravo. U druhého nebyly závažná zranění. Minulý rok zemřel i jediný přeživší z výpravy: Jurim Judin. Šetřením se nepodařilo najít důvěryhodné vysvětlení těchto záhadných zranění, jež neměly žádné vnější známky poškození – vše se našlo až při pitvě. Žádné stopy používání zbraní a útoků. Vyšetřování bylo zastaveno se závěrem: „Příčinou smrti turistů byla spontánní síla, kterou tito lidé nebyli schopni překonat.“ Tři roky po události byl veřejnosti zakázán přístup do oblasti. Vzhledem k tomu, že neexistují žádní přímí svědkové události, existuje o celé záhadě řada spekulac