Fotografie mrtvých

Dneska má každý foťák už málem i na ponožkách a kdo má mobil bez foťáku, jako kdyby ho ani neměl. Byly ale doby, kdy byl jeden fotograf na celé město, nebo ani to ne. Na sklonku viktoriánské doby se v Británii začala fotografie pomalu stávat obecně rozšířenou a dostávala se do celého světa – i k nám. Nahradila pracné a složité zachycování obrazu, které nebyly zrovna levné, a tak si ji nemohl dovolit každý. Po kyanotypii, talbotypii, heliografii, daguerrotypii a kalotypii, přišla konečně fotografie, kterou naši obrozenci chtěli trefně česky pojmenovat – tužka přírody. Taková blbost, co? Mít v mobilu digitální tužku přírody :o/ to bych tedy nesnesl. No, zpátky k věci. Po různých pokusech, tedy úspěšných pokusech, jak zachytit obraz bez toho, aby nemusel někdo několik dnů čmárat na papír, nebo matlat barvy na plátno, byla na světě první skutečná fotografie. První pokusy se zachycením obrazu byly pozoruhodné – používala se například vrstva asfaltu nanesená na stříbrnou desku – příprava fotodesky trvala několik dnů a samotná expozice 8 – 10 hodin. Zkuste se tlemit do fotoaparátu deset hodin! To nejde. Celkem bylo patentováno více než padesát různých způsobů, jak fotografii pořídit. U nás byly patentovány dva systémy – klihotypie a heliogravura. Všechny ale měly nějaké ty mouchy. Princip fotografie, kde se vytváří nejdříve negativ a z něj následně pozitiv, pomocí oxidů stříbra, nakonec uspěl. I tak byla expoziční doba, tedy doba, kdy se nesmíte ani pohnout, ještě dost dlouhá. A tak byl problém vyfotit někoho s tikem v obličeji, nebo hyperaktivní dítě. Naproti tomu mrtví se fotili relativně dobře. To ale nebyl důvod, proč se mrtví tak často fotografovali. Rodina, která přišla o někoho ze svých blízkých, chtěla mít na něj nějakou památku. A tak, pokud nebožtík nezemřel tak, že přes něj přejel parní válec, nebo se neválel týden v rybníce, dal se vyfotit. Pokud možno co nejdříve po smrti, aby už nesmrděl jak cikánské hračky. Nezřídka se s nebožtíkem vyfotografovala celá rodina, nebo alespoň pár jejich členů, aby to vzali jedním vrzem a ušetřili. V té době dokonce vznikaly specializované fotoateliéry, zaměřené na fotografování nebožtíků. Do jejich výbavy patřily i stojany, které udržely mrtvolu ve svislé poloze, aby vypadala jako za života a dala se dokonce tvarovat tak, aby vypadala co nejpřirozeněji. Dneska si klidně vyfotíte parašutistu po dopadu na beton bez padáku a ve fotoshopu si z něj uděláte toho usměvavého idiota, co ještě před skokem tvrdil, že to, co má na zádech, není batoh, ale padák. Pokrok nezastavíme. Paragána bez padáku taky ne. Ale vylepšit ho můžeme :o)