Doutníkáři

Já jsem měl naposledy tak před rokem. Šlukuješ?

Sem tam malého práska dám, ale nepřeháním… mám své zkušenosti Já doutník neberu jako pravidelnou záležitost, jen občas si jednoho dám jako vyjádření spokojenosti nad úspěšným dnem... nebo týdnem, měsícem… Chce si to prostě vychutnat, udělat si příjemnou hodinku. Má to svá pravidla a nejde tady asi popisovat při jaké příležitosti si trochu zaudím. Když třeba sjíždíme nějakou řeku raftem, tak večer u ohně přijde doutník vhod, nebo to skombinuji s něčím zajímavým na pití – protože jsem skoro abstinent, neliji do sebe patoky typu výčepní lihovina, a nebo rum od Poláků, ale vyberu si něco lepšího. A k tomu se doutník docela hodí. Mám jednu zajímavou příhodu z Chorvatska / Jugoslávie, kde jsem byl na výletě na vlastní pěst, protože v té době tam byla válka. Před odjezdem jsem si sedl na krásný útes nad mořem a vyčkával na západ slunce. Zapálil jsem si doutník – nevím už, co to bylo (je to už cca 20 let), ale měl vydržet tak tři hodinky, takže kláda. Otevřel jsem si lahvinku Diokleciána (výborné červené víno zrající několik let v jeskyni se stálou teplotou), prostřel jsem si bílý ubrus, nachystal něco dobrého na jídlo a pustil se do sledování posledního západu slunce v Dalmácii. Najednou kolem proběhla skupinka srbských vojáků a překvapivě slušně se ptali, jestli jsem tam neviděl chorvatské vojáky. Já je tam ten rok vůbec neviděl… Za deset minut ale přiběhla chorvatská rota a ptali se po těch Srbech. Taky jsem je neviděl. Srbové byli za půl hodiny zpátky a hledali ty Chorvaty. Chorvati utíkali za chvíli opět kolem a neptali se už na nic. Pak prošli zase Srbové, ale jiní, než ti před tím. Ptali se na kolegy Srby a i na Chorvaty. Dal jsem jim zbytek vína, sbalil jsem si piknik a šel jsem pryč. Úplně mi tu romantiku dokurvili ( Něco tak hrozného se mi před tím, a ani pak, v žádné válce ještě nestalo (((

V Jugoslávii a ani v jejich následnických státech jsem nikdy nebyl, takže takovou vojenskou chuťovku neznám. Ale právě před rokem mě pozval kamarád do hospody po nějaké úspěšné akci a vzal sebou malou dřevěnou rakvičku. Chvíli mě napínal a po druhém guinessu ji otevřel a ukázal mi Cohibu, kterou dostal od nějakého klienta a skladoval ji pár měsíců pro pravou příležitost. Ten doutník jsme kouřili ve dvou celou dobu, co jsme si v hospodě dávali do nosu, a popel opravdu držel několik centimetrů. Zkusil jsem do plic, ale už to nikdy neudělám. Jinak jsem si kupoval malá holandská cigára wintermans, to bylo jenom pro chuť. Tyto Portorikánce obdivuji, jak si to dokáží vychutnat…A Columbo s tou svojí viržinkou…:-)

Ty jo, viržinko jsem měl 2x v životě. Ten smrad se nedá vydržet. Načichneš tím a je to cítit ještě několik dnů ( A pokaždé mi z toho bylo šoufl (.. to se prostě nedá. Cohibu jsem už neměl od loňského léta, ale mám doma jednu, co jsem dostal kdysi na narozky od kámoše. Mám ji už několik let – už to bude seno, ale ještě jsem ji nezapálil – citovka asi ) Je to fakt na dlouho a musí na to být čas, nebo to dát jako seriál, to se taky dá. Asi to bude jednou ten případ. Oživím to trochu humidorem a načnu ji ) Někdy to stačí (třeba když jsem na cestách mimo domov) nechat přes den a noc v sáčku s nějakým pokrájeným ovocem. Natáhne to vlhko a je to celkem dobré. No a Jugoška a její následnické státy – krásná příroda a vnitrozemí kraj divných mravů. U pobřeží pohoda a draho. Už jsem tam dva roky nekempoval. Jen jsem projížděl nebo přelétal. Jsou ale lepší destinace, kde se dá něco zažít a prožít a vyjde to na zlomek ceny toho, co bys za něco podobného vysolil Chorvatům. Navíc – v Chorvatsku si jako suvenýr můžeš koupit nějaký strašidelný slepenec mušlí politý lepidlem a posypaný pískem, Z toho je mi na blití, když to vidíš na každém kroku /… já jdu spíš po starších suvenýrech, mnohem starších a proto i sem tam zajedu někam dál, kde se to dá ještě sehnat. To je ostatně i hlavní účel mého občasného cestování. No, teď, co jsem dostal od Tebe padáka z kapely, tak mě tady zase nic nedrží a za dva týdny vyrážím… to abych si nakoupil nějaká Cohiba, aby bylo čím slavit nové skvělé nálezy vyhrabané z písku a suti, protože to je pak vydařená akce, když se něco takového najde )

S tím padákem si to ještě rozmyslím. Neradi bychom ti vypláceli zlatý padák. Tu Cohibu máš v plechu nebo v dřevěném penále? Měl bys ji vyhulit co nejdřív, nebo ti shoří jako papírovej čert. Nejsem sběrač artefaktů, ale jednou jsem měl problém na Tenerife, když jsem se synem vystoupal na nejvyšší horu Španělska a zároveň vyhaslou sopku a kluk si chtěl vzít domů lávový kamínek. Okamžitě byl u nás voják se samopalem a netvářil se příliš přátelsky…

Jo, takové věci se stávají. Když si někde něco bereš, nesmíš to dělat tak moc okatě ( Větší problém, než si něco vzít, je pak s tím, jak to dostat domů. Třeba kamínek vyvážený z Turecka, Tě může dostat až na dva roky do báně – a to může být jen obyčejný šutr z cesty ( Před dvěma léty si kámoš koupil v zahraničí lebku – normálně v obchodě s čarodějnickými rekvizitami, měl od toho i účtenku. V Itálii na letišti mu to našli v kufru rentgenem – jak to dopadlo, jsi možná viděl ve zprávách, nebo četl na netu, či v novinách Lebku mu sebrali, 300 Euro fuč, týden v base v Itálii a ostuda jako prase. Do pasu dostal pár razítek typu – „nežádoucí, bacha žere kosti, nekrofil, pašerák, funebrál amatér“… apod… No a doutník je ve dřevě a listovém papíře, a i se dřevem v mé osobní plastové krabici na doutníky, kde nevyschne – před použitím je stejně obyčejně dávám do zvlhčovače – humidoru, protože i z obchodu jsou někdy vysušené. Jak kdy. Pokud je kupuješ ve speciálce, kde s nimi umějí zacházet, nenechají je ležet na světle a v suchu, potažmo ani ne ve vlhku, aby nevypadaly jak utopenec z Vranova.