Nahlášení komentáře

Obsah: 61118 - "Doutníkáři"

Komentář: "Sem tam malého práska dám, ale nepřeháním… mám své zkušenosti :) Já doutník neberu jako pravidelnou záležitost, jen občas si jednoho dám jako vyjádření spokojenosti nad úspěšným dnem... nebo týdnem, měsícem… Chce si to prostě vychutnat, udělat si příjemnou hodinku. Má to svá pravidla a nejde tady asi popisovat při jaké příležitosti si trochu zaudím. Když třeba sjíždíme nějakou řeku raftem, tak večer u ohně přijde doutník vhod, nebo to skombinuji s něčím zajímavým na pití – protože jsem skoro abstinent, neliji do sebe patoky typu výčepní lihovina, a nebo rum od Poláků, ale vyberu si něco lepšího. A k tomu se doutník docela hodí. Mám jednu zajímavou příhodu z Chorvatska / Jugoslávie, kde jsem byl na výletě na vlastní pěst, protože v té době tam byla válka. Před odjezdem jsem si sedl na krásný útes nad mořem a vyčkával na západ slunce. Zapálil jsem si doutník – nevím už, co to bylo (je to už cca 20 let), ale měl vydržet tak tři hodinky, takže kláda. Otevřel jsem si lahvinku Diokleciána (výborné červené víno zrající několik let v jeskyni se stálou teplotou), prostřel jsem si bílý ubrus, nachystal něco dobrého na jídlo a pustil se do sledování posledního západu slunce v Dalmácii. Najednou kolem proběhla skupinka srbských vojáků a překvapivě slušně se ptali, jestli jsem tam neviděl chorvatské vojáky. Já je tam ten rok vůbec neviděl… Za deset minut ale přiběhla chorvatská rota a ptali se po těch Srbech. Taky jsem je neviděl. Srbové byli za půl hodiny zpátky a hledali ty Chorvaty. Chorvati utíkali za chvíli opět kolem a neptali se už na nic. Pak prošli zase Srbové, ale jiní, než ti před tím. Ptali se na kolegy Srby a i na Chorvaty. Dal jsem jim zbytek vína, sbalil jsem si piknik a šel jsem pryč. Úplně mi tu romantiku dokurvili :o( Něco tak hrozného se mi před tím, a ani pak, v žádné válce ještě nestalo :o((("