Na gyndě nebo tam někde

Kdysi dávno, před mnoha a mnoha léty, to tady vypadalo úplně jinak. V lese žil dinosaurus a v rybníce plaval trilobit… počkat, ne, tak dávno to zase nebylo. Takže znova – před pár léty se tady kolem památníku rudoarmějců proháněla rudá Lada ředitelky naší školy. Ředitelka se jmenovala Brzobohatá a my žáci jsme ji říkali Pozděchudá. A měli jsme ji docela rádi, protože byla hodná a měla jednu dobrou vlastnost. Když chtěla zkoušet, nebo psát písemku, stačilo jen vzpomenout Sovětský Svaz a už bylo o zábavu postarané. Vyprávěla nám úžasné pohádky jak se tam krásně žije. A děti, jako jsme byli my, pohádky milují. Než začala vyprávět, poslala našeho spolužáka Vasilije Kurkovova s nějakým oběžníkem obíhat po škole, nebo ho poslala sbírat do školní zahrady žaludy pro zvěř, aby v zimě jeleni neměli hlad. Někdy ho jen šoupla za dveře, nebo mu dala do ruky bílou křídu a zadala mu úkol, aby šel před školu namalovat na chodník rudou hvězdu. Za to pak dostal jedničku z občanské nauky, i když hvězda byla bílá a kolem ní bylo nakreslených několik kosočtverců s čárkami uprostřed. My sice nevěděli co přesně ta hvězda znamená, ale věděli jsme dobře co znamenají ty kosočtverce, protože jsme měli spolužačky Klvaňovou a Anderšovou, které nám to ukazovaly. Nejdříve jen v tělocviku, ale pak i o přestávkách – a zadarmo, někdy za Pedro. Vasilij byl totiž nebezpečně informovaný, protože měl tátu Rusa a dědu rudoarmějce, kterého sem koncem války dovlekl Ludvík Svoboda a pod záminkou zranění tady děda Vasilije zůstal. Vasilij jezdil do Ruska za tetou a strýčkem a měl docela slušný přehled o tom, jak to tam chodí. Bylo pochopitelně nežádoucí, aby byly jeho zážitky konfrontovány s vyprávěním ředitelky školy. Proto ty hvězdy a kosočtverce, oběžníky a žaludy. Jednou, bylo to takhle v páté třídě, v září, po prázdninách, jsme psali slohovou práci na téma co jsme dělali o prázdninách. Mně se nechtěla napsat pravda o tom, jak jsme s kamarády podpálili seník, namazali železniční koleje vazelínou ukradenou ajzlboňákům a vlak pak nedokázal zastavil na nádraží, protože mu to klouzalo a strašně to dýmilo a proto projel o kus dál, kde narazil do odstavených vagónů a strojvůdce měl zlomený nos. Nechtělo se mi psát ani o tom, že se nám konečně podařila vyrobit výbušnina z Travexu, ledku, cukru a kysličníku a tou směsí jsme pokusně odpálili pařez u pole a to pole pak shořelo, protože na něm rostlo už zralé obilí. Nechtělo se mi psát nic o tom, co bylo o prázdninách, protože většina našich zážitků byla uznána za přírodní katastrofu, zásah vyšší moci nebo nešťastnou náhodu. Tak jsem prostě napsal, že jsem byl celé prázdniny v Rusku u tety a popsal jsem několik skutečných zážitků podle toho, co mi vyprávěl Vasilij. Potřeboval jsem prostě alibi, že jsem celé dva měsíce nebyl vůbec doma, kdyby se náhodou našel pachatel mých prázdninových zážitků. Asi bych měl co vysvětlovat. Už si nepamatuji co jsem za tu písemnou práci dostal za známku, jen vím, že mé ruské prázdniny jsem podrobně popsal asi na třiceti stránkách, zatímco jiní spolužáci si vystačili s pěti řádky, šprti se šesti, protože dělali velké mezery mezi slovy. Pamatuji si ale dobře, jaký to mělo dopad. Nejenže mi soudružka ředitelka nevrátila slohový sešit, ale navíc, stejně jako Vasilij, jsem začal dostávat v hodinách naší soudružky ředitelky oběžníky, křídy a sáčky na žaludy. A my místo vyprávění o skvělém životě v Sovětském Svazu skončili na dlažbě. Nakreslili jsme bílou školní křídou hvězdu o které si naše soudružka myslela, že je sovětská, ale my věděli, že bílá hvězda je americká a Vasilij dokreslil ty kosočtverce. Já udělal čárky. K