Spontánní samovznícení

Spontánní samovznícení je proces, kdy oběť vzplane bez viditelného důvodu a během pár desítek minut shoří i s kostmi na popel. Zeptali jsme se odborníka na slovo vzatého, ředitele Pelhřimovského krematoria Karla Kopfrkingla, jak je něco takového možné. Ten nám potvrdil, že pro spálení člověka je třeba udržovat teplotu nejméně 1200 °C po dobu několika hodin a i přesto většinou neshoří velké kosti a musí být následně rozdrceny. Žár při takovém samovznícení tedy musí být nepředstavitelný. Zvláštností je, že zatímco oběť shoří na popel, její okolí (dřevěný nábytek, odložené noviny) je takřka netknuté. Navíc očití svědci doložili, že oběť nehoří zvenčí, nýbrž zevnitř. Obětmi jsou často starší lidé, ale není to pravidlem. Jednou z možných teorií je tzv. knotový efekt, kdy je lidské tělo obdobou svíčky. Knot v tomto případě nahrazuje oblečení oběti a hořlavý vosk nahrazuje tuk v těle. Tuk se při procesu vsakuje do oblečení a usnadňuje hoření. Takové hoření by však muselo trvat po dobu až desítek hodin. Dříve preferované teorie o vzplanutí alkoholu se ukázaly také mylné, protože se v těle neakumuluje. Naopak, v důsledku metabolismu se štěpí. Nejčerstvější teorie mluví o vzplanutí acetonu. Je to také velmi hořlavá látka, která se na rozdíl od alkoholu dokáže v těle hromadit. Aceton v těle vzniká během metabolických procesů, kdy se v krvi snižuje množství glukózy, která je hlavním zdrojem energie v lidském organismu. Její deficit vede k tomu, že se do hry vloží alternativní mechanismy, které začnou štěpit tukové buňky. Řetězec biochemických reakcí, za které odpovídají játra, vede nakonec k tomu, že do krve se jako nosiče energie dostávají ketony, k nimž patří i aceton. Svou teorii prověřil Brian Ford v praxi, kdy acetonem „marinoval“ kousky vepřového, z jehož částí vytvořil zmenšené modely lidských těl. Oblékl je a zapálil. Části shořely na prach ani ne za půl hodiny, přičemž oděv zůstal místy ohněm zcela nedotčen. Zachovaly se i „končetiny“, stejně jako v případě obětí samovznícení.