Tajemství divočiny - Sršeň žlutavá

Sršeň žlutavá není útočná, pouze při napadení nebo podráždění se brání bodnutím. Hnízda zavěšená na větvi mohou budit obavy, ve skutečnosti však nejsou tak nebezpečná. Sršně dráždí, když jim člověk stříká vodu či jinou látku do hnízda, brání jim ve výletu, anebo je provokuje blýskáním různých předmětů -- zrcadly, brýlemi, sklem, kapesní svítilnou, bleskem fotoaparátu. Sršně se nejprve pokoušejí nepřítele zastrašit rychlým a krouživým nalétáváním pro zrak jen těžko sledovatelným. Je-li zastrašování vetřelce neúčinné, dojde na žihadla. Zůstává dosud nevysvětleno, proč se cílem sršních žihadel nejčastěji stává kořen palce. Také pach lidského potu dráždí sršně k útoku.Sršně jsou dravci a jejich častou kořistí se stávají včely. Z hospodářského hlediska se proto jeví jako škůdci. Zdrojem potravy jsou však pro ně i sladké rostlinné šťávy. Významným konkurentem a přirozeným nepřítelem sršně žlutavé je rodově příbuzná sršeň mandarínská. Boje mezi hnízdy trvají den, někdy dva. Často se zdá, že navrch mají sršně žlutavé. Pak ale nastává zvrat a hnízdo přemohou sršně mandarínské. Vyplení ho podobně jako včelí úl.