Poprava tří Japonců

Po skončení 2. světové války zaváděla vítězná mocnost, tedy USA, na dobytých územích demokracii. To spočívalo, mimo jiné, v zavádění kulturních zvyklostí vyspělých zemí do nevyspělých podrobených koutů světa. Tak se USA s dlouhou kulturní třísetletou tradicí spočívající ve vyvraždění Indiánů, dovozu černošských otroků pochytaných v Africe a s hlavním městem postaveným v bažině koupené od Indiánů za 3.000 dolarů, pokouší vysvětlit zaostalým Japoncům s kulturou starou teprve 3.500 let, jak se má správně žít. A jak jim to vysvětlit nejlépe? Pověsit potomky rodu vládnoucího jen nějakých 1.400 let na špagát. Posledním přáním všech popravených bylo stětí mečem – tedy zemřít čestnou smrtí. Někteří odsouzení požádali o povolení zemřít vlastní rukou, nebo alespoň rukou Japonce, aby nezemřeli v hanbě. Nic z toho jim ale umožněno nebylo. Katem byl ve všech případech Američan a smrt mečem nebyla nikomu povolena – Američané v japonském meči viděli jen suvenýr, který si ve velkém odváželi z Japonska domů jako válečnou kořist. Kdyby s ním měli někoho setnout, určitě by vykrváceli vlastní rukou dřív, než by se jim povedlo trefit odsouzeného. V očích Japonců by tedy zemřeli čestnou smrtí. To se jim ale nechtělo. Kolik Japonských vojáků, civilistů i členů šlechtických rodů Američané popravili, se nikdy nezveřejnilo. Odhadem jich ale bylo minimálně 8.000 tisíc, některé zprávy hovoří až o 20.000 popravených – většinou zastřelením. Někdy se divím, že se s nimi Japonci po tom všem ještě kamarádí. Možná a ně udělalo dobrý dojem to, že jim nepověsili jejich milovaného císaře Hirohita, který se nikdy nevzdal svého postu hlavy císařství a po prohrané válce poprosil svůj národ o odpuštění, že je po dlouhých bojích nedovedl k vítězství. Zároveň i poděkoval za všechny oběti, které museli Japonci přinášet v době války. Bylo to vůbec poprvé, kdy Japonský císař svému lidu za něco děkoval a kdy je o něco prosil. Zřejmě to udělalo velký dojem a bylo mu odpuštěno – ve své funkci byl také nejdéle ze všech svých předchůdců – od roku 1926 do své smrti v roce 1989. Byl také prvním japonským císařem, který vycestoval do zahraničí, prvním kdo vyznamenal cizího státního příslušníka. Jinak tradice své země ctil důsledně a v duchu tradic – napadl Čínu, nechal popravit všechny své odpůrce, jedl rýži a nikoho se na nic neptal, jestli může, nebo nemůže. I když od roku 1945 předal část vlády do rukou více lidem, což nebylo v Japonsku vůbec obvyklé, byl stále tím, kdo mohl o všem rozhodovat. Prostě borec :o)