Japonští kamikaze

Kamikaze nebo kamikadze (神風; znaky mají v japonštině dvojí výslovnost – japonskou kamikaze a sinojaponskou šinpú, což oboje česky znamená božský vítr) bylo původně jméno pro tajfun, který ve 13. století údajně dvakrát rozmetal mongolskou flotilu chystající se k invazi do Japonska a zázračně je tak zachránil. Na konci druhé světové války byl použit k označení japonských sebevražedných letců, jejichž nasazení prosadil v říjnu 1944 japonský admirál Takidžiró Óniši. Správné označení těchto jednotek císařského námořnictva v japonštině znělo Šinpú tokubecu kógekitai (神風特別攻撃隊 ~ Zvláštní jednotky Šinpú), název byl obvykle zkracován na Tokkótai (特攻隊) a tímto termínem jsou tyto jednotky v japonštině označovány dodnes. Termín „kamikaze“, kterému je dávána přednost v západních zemích, nebyl v souvislosti se sebevražednými jednotkami používán, protože má v japonštině poněkud pejorativní charakter. Tito piloti se s letouny napěchovanými výbušninami vrhali střemhlav na spojenecké lodě. Měli být novým božským větrem, který spasí Japonsko, ale tento cíl nebyl v lidských silách. Kamikaze sice dosáhli určitých úspěchů, ale ty byly příliš draze vykoupeny. Každý úspěch (pokud se vůbec dostavil) znamenal ztrátu pilota i letadla a takové plýtvání si Japonsko nemohlo dovolit. Po počátečních úspěších začaly být používány i jiné formy sebevražedných útoků. A to sebevražedné motorové čluny (námořní Šinjó a armádní Maru-ni), pilotované bomby Óka, pilotovaná torpéda kaiten a další sebevražedné zbraně a techniky. Zpočátku to byli dobrovolníci, později často byli mladí muži ke vstupu do těchto jednotek vybídnuti, neexistuje ale žádný záznam o tom, že by některý z nich byl k účasti nucen či že by voják, který odmítl, byl nějakým způsobem perzekvován. Výběr členů těchto jednotek byl značně omezen, až na několik málo výjimek byli do jednotek přijímáni mladí svobodní muži, obvykle nebyli přijímáni jedináčci. K přijímání mladých mužů existovaly dva závažné důvody. První z nich byl psychologický – obětování mladého, „čistého“ života bylo často přirovnáváno k opadávání rozkvetlých květů sakury a působilo tak na lidské emoce mnohem více, než smrt starých zkušených vojáků. Druhý důvod byl čistě pragmatický – obětovat starší zkušené piloty by pro slábnoucí japonskou armádu představovalo mnohem větší ztrátu, než smrt mladých nezkušených mužů, kteří před svou misí obvykle prošli pouze základním výcvikem.