Skrytá kamera – nekonečný příběh plyšového zajíčka

Mufínek byl malý, bílo-růžový plyšový zajíček. Za svůj život toho prožil hodně, a nebyly to vždy jen příjemné zážitky. Počatý byl v továrně na výrobu syntetických vláken někde v Asii, asi v Číně. Jako cívka vlákna vyrobeného z oslintaných pet lahví sesbíraných z odpadních kontejnerů a na smetištích, vyhozených plastových sandálů které nosili asijští zemědělci brodící se ve výkalech dobytka a svých příbuzných, starých plastových židlí flekatých od propocených zadků hospodských povalečů, infikovaných rodidel levných barových šlapek, se dostal do dalšího, velikého, kontejneru, který byl naložený na velikou loď a plavil se do přístavu, kde byl přeložený na velké auto a převezený do jiné továrny na čínském venkově. Tam z kontejneru vysypali potkaní a krysí trus a vymetli hromadu uhynulých hlodavců, kteří se v kontejneru zabydleli a umřeli na vyčerpání a mořskou nemoc během plavby. V té továrně z cívek surového vlákna utkali chlupatý plyš, který uložili do skladu za přádelnou, kde na něj chodili odpočívat čínští zaměstnanci továrny a nezřídka si na něm i zasouložili mezi sebou, nebo s jinými tvory, kteří se zrovna namanuli a nebyli proti. Stačilo k tomu jen najít nějaký čistý flek mezi ostatními fleky od psích a kočičích výkalů. A fleky se množily, až do doby, než zaměstnanec továrny, mající na starosti barvení látek, vybral několik rolí plyše pro barvírnu. V barvírně bylo krásně. Horká koupel v syrné a kyanidové lázni zbavila plyš všech nečistot a následně mu zaměstnankyně, jejichž tělo drásané chemikáliemi pokrývaly mohutné strupy a vředy, spustily látku do poslední, barvící lázně. Tehdy byl poprvé růžový a bílý, ale ještě vypadal jako hromada hadrů. Ve stříhárně mu nezletilí zaměstnanci dali konečně první, zatím hodně bizardní tvar. Další, také mladí pracovníci se soplem nosu, který si sem tam otřeli do rubu látky, kterou šili, pomoci šicích strojů z doby koloniální nadvlády ušili zajíčka. Byl placatý a neforemný. Ne nadlouho. Po chvíli do něj nacpali nějaké cucky a dali mu tvar. Ještě igelitový pytlík, visačka, sešívačka a šup do dalšího kontejneru. Opět krysy, potkani, mořská nemoc a pár týdnů kolébání na moři. Přístav. Velkoobchod. Obchod. Regál. Přišli zákazníci. Nějaký naivní zákazník, neznalý minulosti plyšového zajíčka, si jej koupil a na Valentýna daroval své lásce. Tehdy dostal své přiblblé jméno – Mufínek. To bylo asi to nejhorší, co ho mohlo potkat… ale ne, nebylo. Jedno odpoledne si poseděl na posteli a pak to přišlo. Celý jeho dosavadní život se mu promítl před plastovýma očičkama. Zase ten smrad rybiny, sliz, vzdálené vzdychání, mačkání, nové fleky… to všechno už znal. Nepřekvapilo ho to, jeho existence byla na takových zážitcích založená. Jednou, až jeho majitelka načapá svého kluka s nějakou jinou courou, poletí zajíček do kontejneru na plasty. A dál… dál to znáte: Mořská nemoc, výkaly krys, přístavy, Čínský venkov, fleky kam se podíváš, staré šicí stroje, sopel na rubu ouška, igelitový pytlík, mořská nemoc, regál v obchodě, rybina, hekání, kontejner, mořská nemoc – a tak pořád dokola. Je to těžký život plyšových hraček :o(