Nahlášení komentáře

Obsah: 63156 - "Odstranění problému"

Komentář: "Petty, taky jsem už dospěl do stádia, kdy oponuji sám sobě. Dokonce si to už nemusím ani dávat písemně. Například dneska ráno: „Vstávej!“ říkal jsem si v duchu. „Vstávám!“, odpověděl jsem si na stejné, tedy duchovní, úrovni. „Lež klidně, nehýbej se, a nic se ti nestane…“ oponoval jsem si laskavým tónem volně připlynuté myšlenky. Poslechl jsem. Ani jsem se nepohnul. V jedenáct mi volali z banky s bezvadnou nabídkou nových služeb, které nepotřebuji, ale platit bych je musel. Otevřel jsem oči. Prohodil pár slov se svým telefonem, mluvícím na mne příjemným ženským hlasem, v duchu díků, že si na mne opět vzpomněli a vlídně jsem odmítl nabízený produkt. Bylo poledne. „Vstávej…“ zkoušel jsem to znova. Neuspěl jsem. Ani jsem nečekal na nějaký odpor a zůstal jsem ležet. O půl jedné jsem se odhodlal k zoufalému činu. Pohnul jsem se! A za půl hodiny znova! Nesnáším přerušovaný zimní spánek :o( ale co se dá dělat, ve dvě jsem byl už tak moc čilý, že jsem si šel udělat kávu. Byla výborná. Už jsem si neoponoval. Vypil jsem ji a dospěl jsem k vzájemné shodě mých rozpolcených, a proti sobě stojících, já. Vše najednou splynulo do jednoho reálného světa. Alternativním medicínským prostředkem, tedy kávou, jsem zapil výplod moderní medicíny – malou, nicotnou, tabletu vytřepanou z krabičky s názvem Prestance, abych si snížil krevní tlak a anuloval účinky preparátu alternativního. Komplementární medicína tedy dostala zelenou. Svůj vnitřní ranní boj jsem vyhrál na všech frontách. Zůstal jsem ležet, bez pohnutí, a přece jsem pak vstal. Mé lidské soma zůstalo bez šrámů. Začal nový, opět krásný, den. Ze schránky jsem si vyzvedl hromadu reklamních letáků s pocitem jak je báječné, kolik lidí se podílelo na tom, abych je měl ve schránce, kolik užitečné práce bylo vykonáno. Hodil jsem letáky do popelnice, a zkontroloval, jestli ve schránce není ještě nějaký dopis, který by mi udělal den ještě krásnějším. Nic. Ani drzá, vyděračská, složenka. To je na tom taky příjemné. O chvíli později jsem se pustil do práce, tedy do činnosti, která mne nejen živí, ale i baví. Do toho pár mailů od přátel, pár telefonů, ale už ne z banky, a je poledne. To poznám podle toho, že slunce zapadá za kopec za městem, za hromadu kamení, hlíny, zvířat a lesa, na kterém jsem už hodně roků nebyl. Ale o půlnoci, tedy o mojí půlnoci, zase vyleze zpoza kopce, na kterém jsem ještě nikdy nebyl. Nevím tedy, kde se slunce bere, ale každý den je tam. A nesnaž se mi namluvit, že jsem zralý tak akorát do teploučka, světloučka a miloučka. Tam by mi pořád někdo oponoval – a já si v tom vystačím sám :o)"