Nahlášení komentáře

Obsah: 58653 - "Jak jsme v ČR dopadli"

Komentář: "Ivis – finance jsou jedním z faktorů, ale pravého původce bych hledal úplně jinde a nedostatek peněz je často jen vhodnou záminkou. Když se porozhlédneš kolem sebe, tenhle problém je nezávislý na sociálním postavení a postihuje bohaté rodiny stejně jako nejchudší vrstvy. Ba naopak – v Africe není co do huby a jde to, tady žijeme v nadbytku a je s tím problém. Jsme příliš zhýčkaní a pohodlní, to je ten problém. Tím nechci ani náhodou říci, že jsou bohatství a prosperita apriori špatné, každý o ně usiluje, ale musí se užívat s mírou a být vyváženy bohatstvím duševním. Dnešní odklon od tradičních rodinných hodnot k individualitě z nás formuje čím dál větší sobce. Hlavní příčinou toho je současný mezigenerační rozkol a z něj pramenící nevraživost. Společnost se v posledním století příliš prudce vyvíjela a lidstvo nebylo připraveno na tak prudký skok. V čem vyrůstali dnešní důchodci, si dnešní mladí nedokáží představit a tak stejně se dnešní důchodci jen ztěží adaptují na prudké změny. A každá další změna systému s sebou zákonitě nese změnu hodnot a priorit, což vnese do společnosti jen větší chaos a odcizení. Člověk se sice navenek přetvoří a přizpůsobí, ale vevnitř je pořád stejný – naprogramován tak, jak byl vychován. Jak bylo zmíněno, chybí větší mezigenerační kontakt, předávání informací, tok, který spojuje naše předky s námi a nás s našimi potomky, což vede ke snadnému nepochopení. Dnes je v módě utahovat si z důchodců jako ze socek, co se perou v kauflandu o slevy, stejně tak jako je snadné všechny mladé odsoudit, že jsou to gauneři, ale pídit se po tom, proč to tak je, už se nikomu nechce. Chybí vděk starším generacím, že nás vychovali, co pro nás udělali, jak si mnohé odřekli, jen abychom my nestrádali. Rodiče zase nadávají na svoje děti, ale sami jsme je tak vychovali. Místo kvantity preferujeme kvalitu. To je sice hezké, ale tu péči, co jsme dříve věnovali třem potomkům, dnes věnujeme jen jednomu. Zákonitě z něj vyroste rozmazlený sobecký parchant. Navíc pokulhává forma. Nemáme na děti čas a myslíme, že city nahradíme penězi, nenahradíme! Děti nepotřebují být zaplaveny tunami hraček, ale láskou, které se jim nedostává. Za mlada jsme s rodiči často chodili na procházky, jezdili na výlety, jezdili pravidelně na dovolenou. Ne k moři nebo do exotických destinací, ale do chatky na Vysočinu či pod stan k rybníku, večer s kytarou zasedli k táboráku, což nás nikterak finančně nezruinovalo a rodinného ducha to jen upevnilo. To jsou vzpomínky, ze kterých žiji, ne žádné cenné dárky, uplácení bonbóny a zmrzlinou (to mě v aktuální chvíli přineslo mnohem větší prožitek, ale krátkodobý). Dnešní konzumní člověk si to nikdy nepřizná, ale takový vlídný pohled a přátelské objetí je mnohem větší dar než drahý dárek. Dnes, když se kolem sebe rozhlédnu, tu harmonii nikde nevidím, vidím jen dvanáctiletá děcka opíjet se v parku, hulit a ničit lavičky a zastávky, co si z takového dětství mohou vzít? Co z nich může vyrůst? Dokáže v budoucnu předat lásku někdo, kdo ji v mládí nikdy nedostal? Jen těžko. Kurnikšopa, to mě zase dostala nostalgická nálada."