Nahlášení komentáře

Obsah: 58231 - "Romantický příběh pohodového Lukáše, vřískavé Petry a Lukášovy opilé sestry"

Komentář: " Jsem z malého města a tam jsme měli jednu restauraci, která měla společné toalety s pohřebním ústavem. Využívala jsem každé příležitosti k tomu, abych mohla jít na záchod, a pak jsem se potulovala kolem márnic.\n\n† Nebála jste se?\n† Ne, líbilo se mi to! Byla jsem zvědavá. Chodila jsem těmi dlouhými chodbami…\n\n† Později jste v márnicích pracovala. Stýská se vám po práci?\n† Moc! I kdybych nebyla nekrofilní, stejně by se mně ta práce líbila. Ráda balzamuji. Jen nemám ráda obézní těla, hlavně ta po pitvě. Brrr.\n\n† Měla jste v práci nějaké zajímavé případy?\n† Hmmm… Měli jsme v márnici dítě, které se udusilo po vdechnutí cigaretového papírku. Jeden chlapík se rozhodl zastřelit se vzduchovkou. Musel se střelit několikrát a pak dlouho umíral, ale podařilo se mu to. Jednou jsem připravovala k pohřbu transvestitu, který se uškrtil vlastními nylonovými punčochami. Nemyslím, že se chtěl zabít, nejspíš si chtěl přiškrcením zesílit orgazmus, ale přehnal to. Nebyl by první, kdo tuhle chybu udělal.\n\n† Váš nejneobvyklejší pohřeb?\n† Jednou jsme museli vystrojit pohřeb pro člena nějaké fanatické náboženské sekty. Nechtěli tělo nechat nabalzamovat, mělo jen být oblečené a ležet v otevřené rakvi. Oni pak k rakvi přišli, plácali do těla, modlili se a volali: „Ve jménu Krista, vstaň!“ To bylo pěkně divné!\n\n† Vypadá to, že mezi pracovníky pohřebních ústavů panují pevná pouta přátelství, skoro jako v nějaké tajné sektě.\n† Je tomu tak. Pohřebáci spolu drží, protože málokdo se s nimi přátelí. Kdykoli jsem šla na večírek, představovali mě: „Tohle je Karen, pracuje jako pohřebák.“ Ale nikdy by neřekli: „Tohle je Karen, pracuje jako sekretářka.“ Spousta lidí se mylně domnívá, že pohřebáci jsou vždy vážní. Takoví lidé by si jednou měli jít poslechnout všechny ty vtípky, které si vyměňujeme nad mrtvolami.\n† Svědčil některý z vašich kolegů při soudu pro vás nebo proti vám?\n† Předvolali si jednoho ředitele pohřebního ústavu a zeptali se ho, jak častým jevem nekrofilie je. Řekl: „V naší profesi jsem o něčem takovém téměř neslyšel.“\n\n† To je lež!\n† Ano, to rozhodně. Nekrofilie je častější jev, než si lidé myslejí. Pohřební ústavy se s tím samozřejmě nechlubí. Někteří z mých kolegů rozhodně měli nekrofilní tendence, někteří byli hrozně rozladění, když dlouho neměli na stole žádné ženské tělo.\n\n† Stalo se vám, že vás někdo chytil při činu?\n† Jednou jsem se chtěla zabít a bydlela jsem pár bloků od pohřebního ústavu. Myslela jsem, že se zabiju v mauzoleu. Mauzoleum přímo sousedilo s márnicí, a jak jsem tam seděla v depresích, napadlo mě, že zkusím přejet kartou s řidičským průkazem podél dveří. Zkusila jsem to a cvak! - dveře do márnice se otevřely. Vešla jsem do místnosti k přípravě zemřelých na pohřeb a našla jsem tam jedno tělo. Tak jsem si s ním trochu pohrála a úplně jsem zapomněla, že jsem se vlastně chtěla zabít.\nZačala jsem na to místo chodit pravidelně a jednou mě tam načapal pár lidí - muž a žena. Pokusila jsem se schovat v prázdné rakvi, jenže si mě všimli. Šli pro policii, ale já jsem jim proklouzla a utekla jsem. Bylo to o chlup.\n\n† Musí to být frustrující, když lidé v nápravných zařízeních říkají „my vás vyléčíme“ nebo „budete stejná jako ostatní“.\n† To jo. Nějakou dobu jsem se trápila a vyčítala jsem si, proč nejsem jako jiní lidé. Prošla jsem si svým peklem a pak jsem akceptovala sebe samu takovou, jaká jsem. Uvědomila jsem si, že to je moje přirozenost a že tomu nesmím utíkat. Cítím se hrozně, když se snažím být něčím, čím nejsem. Pořád jsem se snažila žít podle standardu druhých. Nakonec jsem přijala fakt, že jsem nekrofilní, "