Nahlášení komentáře

Obsah: 49896 - "Umlácení páru bezdomovců basebolovou pálkou!"

Komentář: "Při řešení této otázky je třeba přihlédnout k okolnosti, že se termínů tvrdý, měkký, popř. i obojetný neužívá jenom v pravopisných poučkách. Užívá se jich především v trojí různé souvislosti:\n\na) adj. tvrdý — měkký označují fonetické nebo fonologické vlastnosti hlásek, zejména souhlásek;\n\nb) rozlišují v morfologii varianty některých morfologických typů;\n\nc) všech tří adjektiv se užívá k rozlišení tří různých skupin souhlásek z hlediska jejich pravopisných vlastností; adj. tvrdý — měkký kromě toho k rozlišení i-ových grafémů.\n\nAd a) Pro fonetiku a fonologii je pojem souhlásek obojetných bezpochyby zcela bezpodstatný. Ovšem i pojem souhlásek tvrdých a měkkých je v současné češtině značně nepřesný. Podle nejpřísnějších fonetických kritérií jsou měkké jen palatální souhlásky /j/, /ň/, /ď/, /ť/ (Horálek považuje dokonce za možné chápat dvojice /n/-/ň/, /d/-/ď/, /t/-/ť/ jako měkkostní korelaci). Na první pohled dává jistou možnost rozšířit pojem měkkých souhlásek Vachkovo pojetí dvojic /d/-/ď/, /t/-/ť/, /n/-/ň/, /z/-/ž/, /s/-/š/, /c/-/č/ jako korelace kompaktnosti, ale ztotožňovat měkkost s kompaktností není teoreticky zdůvodněné (sám Vachek o této možnosti ani neuvažuje). Avšak i kdyby to možné bylo, zůstaly by zcela mimo řadu měkkých souhlásek souhlásky /j/, /ř/, /c/, které kompaktní nejsou. Je tedy jasné, že pojem tvrdých a měkkých souhlásek v tom rozsahu, jak se ho užívá v českém pravopise, nemá v synchronní fonetice a fonologii nové češtiny oporu.\n\nAd b) Měkké a tvrdé souhlásky v běžném (pravopisném) pojetí se zato velmi zřetelně uplatňují v morfologii: jádrem tzv. měkkých typů jsou lexémy zakončené měkkými souhláskami, u tvrdých typů jsou to naopak lexémy zakončené souhláskami tvrdými. Z morfologického hlediska je zdůvodněna i skupina souhlásek obojetných — vymezují pásmo kolísání mezi tvrdými a měkkými typy. Pojmy souhlásek tvrdých, měkkých a obojetných nejsou tedy zakotveny (ze synchronního hlediska) v rovině fonologické, popř. fonetické, nýbrž v rovině morfonologické, popř. v rovině morfémové kombinatoriky. Samy termíny jsou sice víceméně motivovány historicky, ale byla by možná i jejich synchronní interpretace: jestliže počítáme s fonetickou i fonologickou měkkostí souhlásek /ď/, /ť/, /ň/, můžeme třídu měkkých souhláskových morfonémů určit jako třídu, jejímž jádrem (centrem) je skupina palatálních (fonologicky měkkých) morfonémů /ď/, /ť/, /ň/, a analogicky je možno chápat i třídu tvrdých morfonémů (s tvrdými morfonémy /d/, /t/, /n/ jakožto jádrem). Obojetné morfonémy jsou průnikem množiny morfonémů tvrdých a morfonémů měkkých. Morfonologická podstata měkkosti a tvrdosti souhlásek se projevuje i v alternacích, které bychom mohli označit jako měkkostní: /hada/-/haďi/, /den/-/dňi/, /voják/-/vojáci/ atd. — Z praktického školského hlediska z této úvahy vyplývá — jak se zdá — nutnost ponechat také termíny „tvrdé, měkké, obojetné souhlásky“ (přesněji „souhláskové morfonémy“, termín „morfoném“ ovšem není ve škole možný).\n\nAd c) Zavedení termínů „tvrdé, měkké, obojetné písmeno“ nepovažuji za nemožné. Mohou být sice výhrady ke spojování přívlastků tvrdý… se jménem písmeno (tyto vlastnosti má totiž hláska, přesněji morfoném), ale v jazykovědné terminologii se najdou i jiné podobné případy metonymického významového posunu (srov. např. rus. „mjagkij znak“, tj. ‚znak měkkosti‘). Bylo by však třeba tyto pravopisné pojmy důsledně koordinovat s příslušnými pojmy morfonologickými. Tomu by odpovídala např. tato formulace: „souhlásková písmena, kterými se označují tvrdé (měkké, obojetné) souhlásky, označujeme ja"